Veřejný zájem a obecný prospěch (M. Žák)

Stát – konsensus a veřejný zájem, problém přerozdělování

Role státu se v průběhu let mění, nicméně vyvstávají dvě základní role – legislativní, spočívající v tvorbě pravidel, a přerozdělovací, napravující „sociální nespravedlnost tržního rozdělení“ ve smyslu společenské dohody – konsensu. Transformace individuálních preferencí a zájmů do společenské dohody má obecně dvě základní polohy – tou první je pozitivní přístup, ve kterém jde o poznání a popsání aktuálních preferencí společnosti, tou druhou je identifikace cílů (dohodnutých preferencí), ke kterým by společnost mohla (měla) směřovat – přístup normativní ekonomie. Normativní teorie je rozšířením ryze ekonomického problému individuálních preferencí na preference společenské, formulující se na bázi dlouhodobě (historicky) utvářených etických a politických podmínek ve společnosti. Základním vyjadřovacím aparátem jsou funkce společenského blahobytu.

Konsensus

Termín konsensus pochází z latiny (jako kombinace slov con – spolu a sensus – cítění) a znamená souhlas členů určité skupiny se sledováním konkrétních společných zájmů. V případě celé společnosti hovoříme o společenském konsensu. Jsou – li zájmy všech členů stejné, dochází ke konsensu automaticky, nejsou-li stejné, je úkolem politiky snaha konsensu dosáhnout. Při rozdílných zájmech je možno konsensu dosáhnout, když:1

  • lidé konfliknost zájmů nechápou,
  • různé zájmy a prostředky k jejich dosažení se určitým způsobem kompenzují,
  • individuální zájmy jsou zastíněny důležitějšími okolnostmi (např. během války).

Obsahem společenského konsensu je dohoda o základních hodnotách, pravidlech a cílech, která se v různých historických, kulturních, etických, náboženských a ekonomických podmínkách stává všeobecně přijatým rámcem pro fungování společnosti. Tato společností všeobecně přijatá a uznávaná pravidla, vycházející ze zvyků a tradic, tvoří základ i pro konsensus v ekonomice. Hlavní, pro společnost nejdůležitější soubor těchto pravidel, obsahuje právní řád společnosti, ty stěžejní pak “Ústava”. Dodržování těchto psaných pravidel je státem sledováno a porušování je sankcionováno. Nejdůležitějším dokumentem zahrnující konsensus společnosti v otázkách hospodářských je odpovídající část vládního prohlášení, bez ohledu o jakou vládu se jedná (většinovou, menšinovou či koaliční). Z toho pak nutně plyne, že základem dosažení společenského konsensu v demokratické společnosti jsou volby. Při tvorbě vládního prohlášení, jako u každého konsensu, jsou důležité dva momenty: jeho obsah a způsob jeho dosažení, včetně nákladů na toto dosažení.

Společenský konsensus je dohoda na úrovni celé společnosti a zahrnuje dva základní charakteristické momenty:

  • co je obsahem této dohody
  • jakým způsobem se k ní dospělo

Obsahem konsensu je dohoda o základních pravidlech fungování a základních hodnotách a cílech společnosti. Tyto hodnoty jsou obecně uznávány převážnou (rozhodující) částí společnosti a společností jsou i respektovány na základě přesvědčení, že tento respekt je výhodný. Platí to jak pro jedince, tak i pro společnost jako celek. O společenském konsensu platí: nakolik se členové společnosti ztotožní s jeho obsahem – nejzákladnějšími cíli a principy fungování společnosti – natolik je společnost stabilní.

Všeobecně přijatá pravidla nemusejí být vždy jasně formulována. Vycházejí ze zvyků, z tradic, z konvencí a jsou obsažena v obecné morálce. Jen část těchto pravidel je jasně formulovaná – jsou to pravidla kodifikovaná v právním řádu, počínaje nejdůležitějšími zákony – ústavou a ústavními zákony. Mechanismy prosazování zájmů a cílů využívají nejrůznější nástroje – od násilí po jednání – a jejich kombinaci. Volba nástrojů z hlediska toho, kdo je použije, závisí, kromě už zmíněných pravidel, i na charakteristice jednotlivce či skupiny. Každý jednotlivec i skupina mají ve společnosti určité postavení a s ním související moc. Pro dosahování souhlasu existují různé metody. Demokratické vyjednávání, které je většinou spojováno v dnešní době s pojmem konsensus, je jen jednou z nich. V extrémních případech se může jednat i o vynucení souhlasu, respektu, násilím. V podstatě se však vždy jedná o proces vyjednávání, liší se jen ve způsobech a formě prosazování moci.

Pro vyjednávání vždy platí, že jeho průběh a výsledky ovlivňují tři základní parametry:

  • moc
  • informace
  • čas

Vyjednávající strany se liší svými zájmy a cíli. Na počátku mají určité postavení, moc, váhu  – nazvěme to výchozí pozicí v procesu vyjednávání. Tato pozice je odvozena formálně od jejich právního (občansko-právního) statutu a od jejich společenského statutu, který závisí na jejich moci. V průběhu jednání se tato pozice mění – jednak se může měnit samotné mocenské postavení, jednak se ale mohou měnit jak informace, tak i čas. Velmi totiž záleží na informacích a času, které mají vyjednávající strany k dispozici, což znamená, že čas a informace se v průběhu jednání také mění, v procesu vyjednávání není konstant.

Každá ze stran uplatňuje během vyjednávání svou strategii a taktiku a jednání končí v okamžiku, kdy se podaří sladit zájmy jednajících stran. Jinými slovy to znamená, že každý z vyjednávajících dospěje k přesvědčení, že dohodnutá míra prosazení a respektování jeho zájmů je pro něj výhodná.

Důležitý moment ve většině těchto postupů hraje prvek nejistoty, neurčitosti, v očekáváních jednotlivců i skupin, které se na konsensu účastní. Neurčitost, ve smyslu “jak konkrétního jedince či skupinu lidí nová pravidla postihnou, až začnou platit”, motivuje tyto účastníky k objektivnímu pohledu a k racionálnímu jednání, které pak ve svém důsledku vede snáze k dosažení shody. Podmínka nejistoty není v praxi zcela splnitelná. V literatuře jsou uváděny čtyři postupy, které tuto nejistotu simulují. Jedná se o postup ústavodárného shromáždění (inspirované procesem tvorby konstituce USA), princip časového odkladu opatření (je dán časový prostor, ve kterém se postavení jednotlivých aktérů konsensu může změnit a tím se mohou změnit i důsledky těchto opatření), individuální rozhodování za vlastní i cizí potomky (což je obměna časového posunu) a postup posilující empatii – vcítění a pochopení do situace ostatních účastníků tvorby konsensu.

Možnost, že by ve společnosti došlo k naprostému souhlasu všech občanů, můžeme pokládat za ideál, leč ideál nejen neuskutečnitelný, ale i nereálný. Proto obecně platí, že každý konsensus přináší určité náklady – náklady na dosažení konsensu. Tyto náklady zjišťujeme tzv. nákladovou analýzou souhlasu, kde základním kritériem je minimum celkových nákladů pro jednotlivce a hlavně pro společnost. V analýze jsou vymezeny dva druhy nákladů – externí a tzv. náklady souhlasu. Externí náklady vznikají jednotlivcům, případně skupinám, v důsledku jednání ostatních členů společnosti, jednání, které nejsou sami schopni ovlivnit. Sem patří i náklady, které vznikají v případě, že konečné rozhodnutí bylo učiněno bez jejich souhlasu. Například výstavba dálničního okruhu kolem obce může přinést obyvatelům v jeho bezprostřední blízkosti zvýšení hluku, zvýšení koncentrace škodlivých látek v ovzduší, estetické a funkční poškození jejich okolí. V důsledku toho pak hodnota jejich domů může klesnout. To vše představuje externí náklady. Tzv. náklady souhlasu představují jednak náklady spojené s vyjednáváním a jednak náklady realizace rozhodování. V případě dálnice jsou to tedy náklady na její výstavbu, které se však zvýší v důsledku vyjednávání s obyvateli v bezprostředním okolí, např. o náklady na výstavbu protihlukových stěn a podchodů.

Funkce společenského blahobytu

Ekonomie, konkrétněji vlastně hospodářská politika se zabývá na jedné straně poznáváním aktuálních preferencí společnosti, což chápeme jako pozitivní přístup, na druhé straně zjišťováním preferencí na bázi konsensu, neboli preferencí, které by společnost mohla (měla) mít při dohodě na bázi etických, náboženských, morálních a jiných obecných principů – jako normativní přístup. Tyto principy můžeme shrnout pod kategorii “veřejného (obecného) zájmu”,2 jež usiluje o společenský blahobyt vyjádřený “funkcí společenského blahobytu”. Funkce společenského blahobytu je založena na využití konceptu dvou mikroekonomických kategorií (křivka výrobních možností a indiferenční křivky) aplikovaných na teorii užitku, kde místo dvou jednotlivců vystupují dvě skupiny občanů, na které je společnost pro zjednodušení rozdělena. Základní schéma je znázorněno na obrázku č. 1, kde osa “X” představuje užitek skupiny A, osa “Y” užitek skupiny B, kde křivka u-u vyjadřuje  dosažitelný  společenský blahobyt a křivky w-w představují různé kombinace užitků, které vedou ke stejným úrovním tohoto blahobytu.3  Bod S je společenským optimem (viz obrázek č. 1).

Obrázek č. 1 – Společenské optimum

Zdroj: D.W. Pearce, Macmillanův slovník moderní ekonomie, Praha 1994, str. 393.

Obrázek č. 1 můžeme interpretovat i takto: mějme společnost rozdělenu na dvě skupiny, pak osa “X” představuje užitek jedné skupiny a osa “Y” užitek druhé skupiny, a křivka u-u je hranicí užitkových možností. Křivky w-w jsou společenské indiferenční křivky, bod S, který je jediným společným bodem (tečnou) hranice užitkových možností a “nejvyšší” společenské indiferenční křivky, představuje společenské optimum – nejvyšší dosažitelnou úroveň společenského blahobytu. Společenská funkce blahobytu je tak měřítkem pro variantní rozdělení zdrojů ve společnosti a jako nástroj analýzy následků působení státu (vlády) je “podkladem” pro volbu cílů společnosti.

Hranici užitkových možností společnosti může ovlivňovat celá řada skutečností (jakákoliv selhání a to jak trhu, vlády, bankovní soustavy či činnost zájmových skupin a to jak pozitivně, tak i negativně), pro další výklad ji však považujme za danou. Pokud jde o společenské indiferenční křivky, ty mohou nabývat různých tvarů v návaznosti na preference společnosti, jinak řečeno, na dosaženém konsensu při řešení vztahu mezi efektivností a rovností. Zde nám teorie nabízí hned několik možností řešení:

  • utilitaristická funkce
  • Rawlsova funkce
  • Ostatní přístupy (Bernoulli – Nash funkce, Bergson – Samuelsonova funkce)

Utilitaristická verze funkce společenského blahobytu je nazývána někdy také po zakladateli utilitaristického učení Jeremy Benthamovi4 jako “Benthamova funkce”. Utilitarismus vychází z názoru, že blahobyt společnosti se rovná prostému součtu blahobytu všech jejích členů. V grafickém zobrazení jde o přímku s jednotkovým záporným sklonem. To znamená, že možné přesuny blahobytu, které společnost může provést, nezávisí na postavení jednotlivce v rámci společnosti, ale závisí jen na zvýšení celkového užitku. Takto definovaná společnost je ochotna i přesunout část blahobytu od nejchudšího člena ke členům bohatším, zvýší-li tím celkový užitek.

John Rawls je zakladatelem přístupu, pro který se vžil název “rawlismus”.5 Základem této teorie je tvrzení, že společnost zvyšuje svůj blahobyt pouze zvyšováním blahobytu svého nejhůře situovaného (nejchudšího) jednotlivce, a jakýmkoliv zvyšováním blahobytu ostatních nic nezískává.6 Bernoulli – Nash funkce společenského blahobytu je jedním z nejznámějších způsobů vyjádření této funkce. Její jednoduchost je v tom, že chápe celkový užitek nikoli jako součet (u utilitaristické funkce), ale jako součin. Bernoulli – Nash funkci, jsme použili na obrázku č. 1. Takto (v hyperbolickém tvaru) pojatá funkce společenské užitku řeší jeden závažný problém, problém obou předchozích, do jisté míry krajních řešení – nabízí kompromis ve smyslu, že pro společnost bude prospěšné a ospravedlnitelné, když zvýšení užitku jedné skupiny bude podstatně vyšší, než snížení užitku skupiny druhé. Zde si musíme uvědomit, že existuje jen jeden možný společný bod hranice užitkových možností a příslušné funkce společenského blahobytu, funkce, která je sice jasně matematicky formulovaná, ale neříká nic o míře konsensu ve společnosti. To, co je potřeba, je nalézt takový sklon společenských indiferenčních křivek, které by vedly k nalezení společenského optima na základě konsensu. Tento “recept” dává koncept tzv. “Bergson – Samuelsonovy” funkce blahobytu, která se snaží nabídnout všechny možnosti tvaru společenských indiferenčních křivek – funkci lze tedy specifikovat v mnoha různých funkčních formách (zahrnujících jak sčítání, násobení či jiné formy, takže vlastně obsahuje i všechny výše uvedené funkce). Nejobecnější formu Bergson – Samuelsonovy funkce blahobytu graficky znázorňuje obrázek č. 2, kde bod E je bodem společenského optima podle Bernoulliho – Nash funkce a body A a B představují alternativní společenská optima při společnosti přijatém (konsensuálním) sklonu společenských indiferenčních křivek WA a WB. Výsledkem je skutečnost, že bod A z pohledu funkcí WA a bod B z pohledu funkcí WB jsou body společenského optima těchto rozdílných společenských postojů (leží na nejvyšší indiferenční křivce).

Obrázek č. 2 – Nalezení společenského optima při různých (konsensuálních) vyjádřeních tvaru funkce společenského blahobytu.

Zdroj: K. Spěváček a kol., Transformace české ekonomiky, Praha 2002, str. 33 (upraveno autorem).

Situaci popsanou na obrázku č. 2 můžeme interpretovat jako deskripci skutečnosti, že vládní programy zvyšují blahobyt jedné skupiny na úkor skupiny druhé a ani společenské indiferenční křivky nám nedávají jednoznačnou odpověď na otázku, zda “cena za přerozdělení” je pro společnost únosná. Pokus o konsensuální dosažení společenské indiferenční křivky – přerozdělení je takové, na jakém se společnost demokraticky dohodne – je tak jedinou možností, jak definovat bod společenského optima. Stát se tak definuje jako dobrovolné společenství občanů, kteří se spojují za účelem uspokojení svých (individuálních) potřeb, což vede k tzv. “smluvní teorii státu”,7 ke skutečnosti, že stát s občany podepisuje smlouvu. Obsahem této smlouvy je povinnost státu poskytovat konsensuálně vymezené veřejné statky, povinností občanů je financovat toto domluvené poskytování daněmi. Výsledkem tohoto konsensu je takový stav, ve kterém se většině občanů zvýší celkový užitek po zdanění oproti situaci před zdaněním. Společnost se tak v konečných důsledcích neřídí pouze kriteriem ekonomické efektivnosti, ale volí omezení této efektivnosti ve snaze o větší rovnost (spravedlnost).

Zde je třeba, v souvislosti s poslední větou, zmínit, jaké jsou vlastně skutečné cíle (hodnoty) společnosti v obecné, čistě abstraktní rovině. Hodnoty, které sdílí “euroamerická” společnost na počátku 21. století, lze zjednodušeně definovat: je to svoboda, spravedlnost, jistota a pokrok.  Již na první pohled je zřejmé, že základní cíle (hodnoty) společnosti jsou chápány v mnohem širších souvislostech, nejen ekonomicky. Jedná se tedy v podstatě o obecnější přístup, který vyplývá z toho, že vývoj soudobé ekonomické teorie, čerpající zejména z neoklasické teorie, se v současnosti dostává do stále větších těžkostí při vysvětlování probíhajících změn ve společnosti. Jednou z hlavních příčin je určitá uzavřenost hlavního proudu ekonomické teorie, která jakoby nebrala v potaz dynamický vývoj ostatních společensko-vědních disciplin.

V průběhu konce 20. století se začaly na pomezí ekonomie formovat teorie stojící mimo hlavní proud – zejména přístupy nové institucionální ekonomie, teorie veřejné volby, nové politické ekonomie apod.,8 které se zabývají, mj. aplikací ekonomické teorie na analýzu „netržního“ rozhodování, zkoumáním vývoje a vlivu politických systémů na vývoj společnosti, pojmenováním zájmů a hledáním mechanismů jejich prosazování. Ukazuje se totiž, že zájmy a jejich sledování a prosazování nelze zjednodušeně chápat jen v rovině ekonomické, ale jsou obecnější veličinou působící ve všech sférách společnosti a to nejen dnes, ale v historickém kontextu, navíc jako veličina neustále se měnící v čase. Následující obrázek č. 3 ukazuje tuto skutečnost v určitém zjednodušení rozdělenou na tři základní sféry, sféru ekonomiky, sféru kultury a sféru politiky. Důležité poselství tohoto, byť zjednodušujícího, schématu nám ukazuje, že ekonomické zájmy nepůsobí samostatně, ale jsou ovlivňovány zájmy jinými, či lépe řečeno, jinak chápanými, vnímanými.

Obrázek č. 3:  Harmonizace společenských zájmů

Malaska Pentti: Democracy and Social Evolutionary Forces, Coference Paper, WFSF-PFI Conference, Islamabad, Pakistan 1996, vlastní úprava.

U základních hodnot je třeba zmínit, že se vzájemně vylučují, tedy platí, že čím více máme svobody, tím je méně je společnost spravedlivá a naopak. To stejné platí o jistotě a pokroku, čím více jistoty, tím méně pokroku – najít správný mix je základem konsensu. Kromě základních hodnot společnosti, které jsme definovali jako svobodu, spravedlnost, jistotu a pokrok, je třeba ještě zmínit normy chování, za které jsou považovány demokracie a racionalita. Spojení demokracie a racionality tržního hospodářství je pokládáno za základní normu chování současné společnosti. Demokracie je z definice “vládou lidu” ( z řeckého démos – lid a kratos – vláda, síla) a chápeme ji jako formu politického systému, která umožňuje nadvládu většiny nad menšinou při respektování menšinových práv. Možnost uplatnění vůle většiny dovoluje společnosti rozhodovat na základě dosažení konsensu při zabezpečení lidských a občanských práv. Součástí prosazování demokratických principů je dělba státní moci na tři nezávislé složky moci – zákonodárnou, výkonnou a soudní, které v ekonomice vystupují jako významné subjekty, nositelé hospodářské politiky.

Racionalita tržního hospodářství je odvozena z takové volby mezi konkurujícími variantami, kde výnosy jsou vyšší než náklady. Tato volba je ekonomy chápana jako racionální9 a tato racionalita vystupuje zpravidla jako základní kriterium hodnocení nejen ekonomických, ale i politických (společenských) procesů. Cílem racionálního výběru je dosažení co nejvyšší efektivnosti, což v případě jednotlivce je snáze vysvětlitelné, neboť chování jednotlivce je konzistentní a to jak u výrobce a spotřebitele, tak i u voliče a politika. Racionální chování na úrovni společnosti vede k demokratickému způsobu dosahování konsensu, je však hůře definovatelné a formalizovatelné. Racionální chování by mělo vést k formulování a výběru optimálních cílů a hledání cest pro jejich dosažení při minimalizaci nákladů. Problém je v tom, že na úrovni společnosti jsou náklady i efekty těžko měřitelné a nejefektivnější či nejracionálnější řešení mohou být společensky nepřijatelná. Mantinely pro racionální rozhodování vlády tvoří její mandát, který je v našich podmínkách čtyřletý – vyplývá z toho, že pokud vláda usiluje o znovuzvolení, pak preferuje krátkodobé efekty na úkor dlouhodobých akcí.

Přerozdělování

Přerozdělování je základním mimotržním nástrojem při rozhodování o spravedlivější společnosti a odvíjí se od něho celá řada dnes obecně přijímaných přístupů, znamenajících (a ospravedlňujících) zásahy státu do spontánního ekonomického vývoje bez ohledu na to, zda důvodem jsou skutečná či domnělá selhání trhu. Podstatným znakem přerozdělování je fakt, že má konsensuální charakter a tudíž je závislé na přijatých hlasovacích procesech.

Představme si společnost setříděnou od nejbohatšího k nejchudšímu občanovi a hlasujme o přerozdělení od bohatých k chudým, o kterém rozhodne nadpoloviční většina. Logickou úvahou dospějeme k tomu, že o přerozdělení rozhodne jeden jediný volič, který si může vybrat: buď bude nejbohatší chudý, nebo nejchudší bohatý. Logicky se přidá k chudým, přehlasuje bohaté (tudíž vlastně i sám sebe), ale neudělá to „zadarmo“, na přerozdělení se jako vítěz voleb bude chtít podílet. Tato úvaha vedla mnohé teoretiky k tomu, že obecně platí, že přerozdělení je charakteristickým znakem demokratické společnosti a že vzhledem k nutné existenci hlasovacích procesů se děje vždy ve prospěch tzv. střední třídy.

Přerozdělování je fenoménem nejen současnosti, ale jeho rozmach je spojen s rozvojem společnosti jako takové. Na obrázku č. 4 to dokumentuje růst vládních výdajů jako podíl na hrubém domácím produktu v nejrozvinutějších zemích světa za posledních téměř 150 let. Jakkoliv jsou některé výkyvy směrem nahoru vysvětlitelné válečnými konflikty dvou světových válek, je důležité si uvědomit jeden fakt, totiž že společnost nedisponuje účinnými mechanismy snižování vládních výdajů, nebo-li vždy je pro byrokracii lehčí utratit pro ně cizí peníze, než snížit rozpočet. Důvod se vždy najde.

Obrázek č. 4: Vládní výdaje jako % HDP 15 nejrozvinutějších zemí světa v letech 1870 – 1996

1870

1913

1920

1937

1960

1980

1990

1996

Celk.

8,3

9,1

15,4

20,7

27,9

42,6

44,8

45,9

Zdroj: : www.imf.org (upraveno autorem).

Celý problém spočívá v tom, že tržní řešení vztahů mezi člověkem spotřebitelem – domácnostmi a člověkem výrobcem – firmou je doplněn o další subjekt, v tomto případě netržního aktéra, a tím je vláda. Vláda sama pak vládne s pomocí byrokracie. Netržní aktéři mají svoje vlastní zájmy a tím i odlišné účelové funkce. Tím se transakcí zúčastňují subjekty, které by se tržní transakce jinak nezúčastnili. Situaci ukazuje obrázek č. 5.

Obrázek č. 5: Interakce mezi tržními a netržními aktéry

Zdroj: M. Gregor, Nová politická ekonomie, Praha 2005 (upraveno autorem).

V dialogu o přerozdělování si charakterizujme ještě dva důležité subjekty. Tím prvním je byrokracie a tím druhým je existence zájmových skupin. Ve vztahu vlády a byrokracie můžeme hovořit o “problému zastupování”, ve zkratce o model principál-agent, a jednotlivé subjekty budeme, podle jejich role (postavení) v modelu, nazývat “nájemce” a “agent”.  Stručně si můžeme model zastupování popsat takto:

  • Nájemce deleguje na agenta část rozhodovacích pravomocí.
  • Agent vykonává činnost, jejíž výsledek (zisk) se dělí mezi nájemce a agenta.
  • Vyjednávání probíhá v podmínkách nejistoty.
  • Agent jedná ve vlastním zájmu (využívá asymetričnosti informací).

Koncept problému P-A a je spojen s pojmem asymetrických informací a morálním hazardem. Asymetrická informace znamená, že jedna strana trhu má úplnější informace než strana druhá, jedna strana trhu je zvýhodněna. Morální hazard vzniká tehdy, když činnost jednoho subjektu (informovaného) vede ke snižování užitku jiného subjektu (neinformovaného) a původce nenese následky svého působení. V politických procesech (u netržního rozhodování) jde u asymetrické informace o to, že jeden ze subjektů procesu vyjednávání (dosahování konsensu) má informační převahu, kterou dokáže využít pro zvýšení své renty. Problém morálního hazardu je problémem širším. Původní mikroekonomický koncept se omezoval na možnosti zneužití asymetrických informací, v současnosti se tento termín vžil pro (v podstatě libovolné) chování politiků nenesoucích následky svých rozhodnutí. V tomto textu se pokusme podržet původního významu, rozšiřme jej pouze o konstatování, že za morální hazard je v netržním rozhodování pokládáno takové jednání (chování), kde nejen že dochází ke zneužití informační převahy (rent-seeking), ale i například podlehnutí tlaku zájmových skupin či neschopnost získat nové, či využít stávající informace.

Co se týče zájmových skupin, je fakt, že v průběhu volebního období je politika vlády ovlivňována (a i determinována) reálným vývojem společnosti, zejména vývojem ekonomiky země. Vláda se v reakci na skutečný vývoj více či méně odchyluje od zamýšlené a ve vládním prohlášení deklarované hospodářské politiky. O úspěšnosti svých rozhodnutí z hlediska společnosti (voličů) je informována průzkumy veřejného mínění, stanovisky nezávislých sdělovacích prostředků, hlasováním v parlamentu a v dialogu s tzv. zájmovými skupinami.

Zájmové skupiny jsou založeny na poznání, že sice každý subjekt má svou specifickou strukturu zájmů, ale některé jeho zájmy jsou společné s větší či menší skupinou jiných. To vytváří předpoklad pro sdružování lidí se stejnými zájmy – vznikají zájmové skupiny. Tyto skupiny pak sledují vlastní, společný zájem. Činnost zájmových skupin je zaměřena na ovlivňování politiky vlád tak, aby z vládních rozhodnutí měla daná zájmová skupina buď přímo prospěch (zájmy jsou legitimním způsobem respektovány), nebo aby alespoň vládní rozhodnutí neohrožovala zájmy dané zájmové skupiny. Občané tedy mohou prostřednictvím zájmových skupin do jisté míry tlumočit své názory vládě a aktivně se tím zúčastnit ovlivňování hospodářské politiky.

Pestrost a četnost různých individuálních zájmů vytváří i pestré spektrum zájmových skupin. Chceme-li se orientovat v jejich spektru, je účelné zájmové skupiny charakterizovat podle určitých kriterií. Za základní kriteria dělení zájmových skupin můžeme považovat: míru organizovanosti, poslání skupiny, způsoby komunikace s vládou, ekonomické cíle skupiny a vztah k politickému systému.


  1. K.  Žaloudek,  Encyklopedie politiky, LIBRI 1996, str.190. []
  2. Termín “veřejný zájem” vyvolá  u mnoha ekonomů rozporuplné pocity. Pro potřeby tohoto textu chápejme, bez další diskuse, “veřejný zájem” jako dohodu ( konsensus) o konkrétních cílech společnosti. V nejobecnější rovině řeší tento problém “Teorie racionální volby”, v tomto případě její část zabývající se teorií společenské volby. Druhou část této teorie tvoří teorie veřejné volby, řešící vztah státu a společnosti. []
  3. V odborné literatuře se tento příklad někdy uvádí jako dělení užitku ve společnosti representované dvěma jednotlivci – Robinsonem a Pátkem. []
  4. Jeremy Bentham je pokládán za zakladatele utilitarismu, sám pak se hlásí k filosofickému odkazu odkazu Francise Hutchesona. []
  5. Viz J. Rawls,  A theory of Justice, Harward 1971. []
  6. Tento názor bývá často (a omylem) pokládán za rovnostářský, uvědomme si ovšem, že pro Rawlese je přijatelná změna, při které se užitek nejchudšího člena nepatrně zvýší, zatímco užitky ostatních členů se mohou zvýšit mnohem víc. []
  7. Východiskem jsou práce J.J.Roussseaua ( 1712-1778), zejména pojednání “ O společenské smlouvě”. []
  8. P. Vymětal, M. Žák, “Instituce a výkonnost”, in: Politická ekonomie, 4/2005. []
  9. Pojem racionality je v ekonomii a hospodářské politice odvozen ze základních předpokladů chování spotřebitele v mikroekonomii. []