Pravidla jako podmínka konkrétní svobody

Kdo říká jednání, říká i svoboda. kdo chce hovořit o lidském jednání, předpokládá jednající osobu, vybavenou schopností jednat, možností volby, volným prostorem pro jednání – zkrátka nějakou svobodou. Na rozdíl od živočichů, schopných reagovat na to, co se jim ukazuje v jejich bezprostřední okolí a odpovídá jejich potřebám, předpokládáme, že lidské jednání je ještě něco víc. Člověk – a jen člověk – je schopen rozvažovat, zvažovat možnosti, volit a rozhodovat se nejen na základě okamžitých příležitostí, nýbrž tak, že bere v úvahu i své vzdálenější cíle a preference, třeba i ne zcela vědomé. Tento podstatný rozdíl mezi živočišným chováním a lidským jednáním, který občas zpochybňují etologové či behaviorističtí psychologové, po mém soudu nejlépe představil a analyzoval německý antropolog Arnold Gehlen (1940).

Pojem svobody ovšem skutečný problém jednání v ničem nezjednoduší. Idea svobody, tak drahá evropské kultuře, není totiž ani jasná, ani zřetelná. Právě naopak, je celá řada různých pojetí svobody, která někdy stojí dokonce proti sobě – aspoň na první pohled. Definice encyklopedií nejsou v naší souvislosti nic platné a paradoxy filosofů – např. pověstné “svoboda, to je poznaná nutnost” – mohou při analýze fenoménů jen zavádět.

Místo abych se pokoušel svobodu vymezit, nabízím tedy raději úvahu nad žitou svobodou, nad každodenními zkušenostmi, v nichž se cítíme být svobodní – anebo nesvobodní. Svobodu si člověk začne uvědomovat až v okamžiku, kdy mu chybí. Bývá to obvykle ve věku dospívání, kdy člověk poprvé cítí nedostatek svobody, a to většinou ve velmi konkrétní podobě: svoboda, to by byl klíč od bytu, od domu. Nemuset nikomu vysvětlovat, kam jdu, kde jsem byl, proč jsem se vrátil tak pozdě. Podobně symbolem svobody, třeba na pomnících, bývá pták puštěný z klece, nebo žena, která právě přetrhla svá pouta. Na současných reklamách se často používá obraz osamělého kovboje v červené arizonské poušti, který mladé lidi zřejmě přitahuje. Na první pohled je to překvapivé: člověk chápe, čím přitahuje čerstvé ovoce, krásná dívka, pláž s palmami – ale poušť? To z definice nehostinné místo, kde se nedá žít – jinak by nebylo tak pusté? A přece se často vyskytuje na plakátech, určených mladým lidem. Proč? Protože kovboj je tak úplně sám. Nikde žádný rodič ani učitel, který by něco poroučel nebo zakazoval. Svoboda se tu tedy představuje jako absence přinucení či omezování možností, jako negativní svoboda, svoboda “od něčeho” ve smyslu Nietzschově. To je ostatně obvyklá definice v encyklopediích a základní idea řady filosofů.
Tato důležitá zkušenost osvobození, rozšíření možností, se bohužel brzy nasytí a ztrácí svůj půvab.? Už dávno nosíme své klíče v kapse – a co? Kovboj v poušti jistě může jít, kam se mu zachce, ale co je mu to platné? Všude stejný písek, stejné skály, nikde nic, leda osamělý kaktus. Jeho volby jsou jen zdánlivé, jeho autonomie mu není k ničemu. Není to tedy absence překážek, nýbrž bohatství a rozmanitost voleb, jež se stává měřítkem žité svobody pro většinu našich dospělých současníků. Tak je obchodní dům tím místem, kde člověk může učinit zkušenost svobody, kterou si dnes nejvíce ceníme. Svoboda, to je svoboda volby. Tím lepší, čím větší výběr se tu nabízí. Jenže i zde pocit rozšíření možností brzy vyprchá. Manželka se vrací z velkého obchodního domu, kde si chtěla koupit boty, a říká: “Žádné tam neměli.” To jistě neodpovídá skutečnosti, a přece má pravdu. Dovedli bychom najít nějaký lepší model zralejší, dospělejší svobody?

***

Ve Spinozově Etice můžeme najít tuto podivuhodnou větu: “Rozumný člověk je svobodnější ve společenství, kde žije podle společného zákona, než o samotě, kde poslouchá jen sebe sama.”? Jak tomu máme rozumět? Můžeme ji jistě číst jako výraz tradičního přesvědčení, že o svobodu nás připravují naše vášně a že tedy potřebujeme společný zákon rozumu, abychom je zkrotili. Domnívám se však, že je to víc: Spinoza výslovně zmiňuje “společnost” (civitas) a říká, že o samotě žádná velká svoboda není. Jistě, otrok nebo vězeň není svobodný. Když dostane svobodu, bude hledat své volby. Ale žádný daný výběr není tak bohatý, aby neomrzel pravidelného návštěvníka. I návštěvníky těch největších obchodních domů unaví hotové přichystané volby, takže je třeba aspoň čas od času přeházet regály.

Zatímco arizonský kovboj se těší ze své autonomie, z čiré samoty, zákazník hledá své štěstí  mezi věcmi. Oba dva jsou sami. Těší se z nepřítomnosti poručníka, který by jim v něčem bránil. První se těší ze své autonomie úplně mimo každou společnost, ale ani zákazník ty druhé nepotřebuje, potřebuje jen jejich výrobky – chcete-li, “odcizené”. Ale skutečná a nevyčerpatelná lidská svoboda se odehrává mezi druhými a s nimi. Je možná pouze v nějakém společenství. Ti, kdo sní o naivní, nemožné a iluzorní svobodě osamělého člověka v pustině, se mohou domnívat, že “moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého”, jak se často říká. Kdyby tomu tak bylo, byli bychom my, kdo žijeme v moderním městě, přeplněném lidmi, skuteční chudáci. Jak uzoučká by byla naše svoboda v nabitém autobusu nebo ve výtahu, kdyby skutečně končila tam, kde začíná svoboda našich sousedů. Je to ale naopak: naše svobody nejsou od sebe odděleny ploty jako sousední ranče, jejichž ohrady vymezují prostor mé autonomní “svobody” od svobody mých sousedů, po nichž mi nic není. Ve skutečnosti se navzájem kříží, proplétají, soutěží a spolupracují. Právě v tom spočívá každá lidská společnost.

Skutečná lidská svoboda, o níž hovoří Spinoza, je svoboda styků, vztahů. výměn, možná i konfliktů. Může kvést jen ve společném a dobře uspořádaném prostoru, třeba i plném konfliktů, kterých se přesto nemusím bát, protože při nich nejde o život. Je to prostor hry, toho velikého a důmyslného modelu lidské svobody, na nějž se teď musíme podívat zblízka. Naše úloha bude snazší díky filosofům hry, jako je Buytendijk, Huzinga, Roger Caillois nebo Eugen Fink.

První charakteristický rys hry tkví v tom, že pečlivě oddělena od obyčejného “profánního” života všedních dnů – bílými lajnami na hřišti, píšťalkou rozhodčího, oponou. Zatímco v opravdovém životě jde o život, v privilegovaném prostoru hry se není čeho bát. Jakmile člověk vstoupí na kurt nebo na hřiště, není už obyčejný smrtelník – opustil své obvyklé místo, své postavení, společenské místo atd. a stal se prostě hráčem.  Proto se hráči často převlékají, neboť na všechny společenské rozdíly je třeba teď zapomenout. Tak si může ředitel zahrát se svým vrátným – ovšem pod podmínkou, že i když prohraje, zůstane ředitelem. Výsledky hry jsou platné jen v rámci hry a nepromítají se mimo ni.

Tak mohou i hráči soupeřivých her, které modelují zápas a válku, odcházet ze hřiště živí a zdraví. Neúspěšný šachista, to jest vojevůdce, který prohrál válku, nebude po zásluze popraven, jak by se v opravdovém životě patřilo, nýbrž otočí šachovnici a nabídne svému přemožiteli odvetu, novou partii. V méně symbolických soupeřivých hrách, jako je box nebo hokej, dávají pravidla hry hráčům slušnou šanci, že se vrátí do života celí a nepoškození.
Jenže pravidla hry jsou daleko víc než jen prosté bezpečnostní opatření: jsou to pravidla, která dělají hru. To je třeba vysvětlit. Nechme stranou profesionální hry, kde jsou motivy hráčů složitější. V amatérské hře sice nejde o život a vítěz ani poražený nezískává nic, co by překračovalo rámec hry, byl by však těžký omyl se domnívat, že ve hře o nic nejde. V soutěživé hře každý z účastníků chce vyhrát. To je jeden z axiomů každé hry tohoto druhu. Lhostejný hráč, kterému by na výsledku nezáleželo, by hru zkazil. Paradoxně však nechce vyhrát za každou cenu. Zkušený hráč si tudíž vždycky vybírá soupeře, který je mu více méně “roven”. Proč? Protože s nezkušeným, slabým hráčem by vítězství bylo sice snadné, nemělo by však žádnou cenu ani smysl. Hrát s někým, kdo hru neumí, je čistá nuda a ztráta času. Člověk potřebuje silného soupeře, aby zakusil radost ze hry – a možná z cenného vítězství.
Podobně vítězství, které by nerespektovalo pravidla hry, není jaksi “platné” a nemá žádnou cenu. To ale není žádný mravní příkaz, vnější vůči hře samé. Kdysi, když jsem se učil hrát šachy s mladším bratrem, přišel jsem brzy na to, že se dá podvádět. Když se bratr díval jinam, vracel jsem ztracené figurky zpátky na šachovnici a s nesmrtelnými panáčky jsem snadno vyhrál. Jenže jsem si hned také uvědomil, že tohle už není vůbec žádná hra. Že je to činnost zhola nesmyslná, čisté maření času – nic víc. Takže nepodvádět není jen otázka cti a poctivosti; právě proto, že se hra nehraje “o nic”, ztrácí podvádění jakýkoli smysl a hru spolehlivě ničí. Člověk si uvědomuje, že pravidla hry nejsou jen kvůli bezpečí nebo spravedlnosti, že to nejsou vnější omezení možností hráčů, ale že naopak tvoří samu podstatu hry.

Hned je ovšem třeba dodat, že to platí jen o dobrých pravidlech hry. Co to ale je, co dělá pravidla “dobrá”? Vezměme třeba fotbal: kdyby nebylo zakázáno hrát rukama, byla by to jiná hra. Kdyby nebylo pravidlo ofsajdu, byla by to jiná hra. Kdežto kdyby se zakázalo hrát levou nohou, byl by to asi ještě fotbal, jenže chudší, horší. To je první věc. Za druhé, dobrá pravidla jsou pravidla účinná – taková, která hru dobře řídí, nevedou k nerozhodným případům a brání nebezpečným střetnutím. Pak je tu jakási ekonomie pravidel: čím méně pravidel a čím jednodušších, tím lépe. A potom tu vždycky je i jistá představa spravedlnosti, rovných podmínek. Tak ve fotbalu stejně jako v tenisu si mužstva nebo hráči vyměňují strany. Ještě jiný problém je začátek, proto se o něj losuje. Začínat je třeba v tenisu nezanedbatelná výhoda a servis bez omezení by nikdo nechytil; musí se tedy omezit. A vrchol všeho: protože se hraje “o nic”, lze si dovolit luxus nestranného soudce, proti jehož výroku není odvolání. Každý ví, jak bylo a stále je obtížné, prosadit něco podobného v “opravdovém” životě.
Hra tedy nabízí dobrý model svobody ještě bohatší než velký obchodní dům: svobody, kterou mi poskytuje druhý v rámci osvědčených pravidel hry, vedených ideálem spravedlnosti. Tato svoboda se neměří svými omezeními, nýbrž možnostmi, jež si lidé navzájem poskytují ve společnosti, kde se nikdo druhých nemusí bát, nemusí mít strach o svůj život. Neboť moji svobodu vytvářejí svobody mých sousedů. Jsou to oni, kdo mi ji obstarávají, nabízejí mi příležitost žít a zakoušet svobodu v plném slova smyslu. Všimněte si toho hlubokého rozdílu: v prvním typu “pubertální” svobody jsou druzí nepřáteli mé svobody; v tom druhém, typu “samoobsluha” jsou v nejlepším případě neutrální, kdežto ve hře jsou podmínkou, ne-li přímo zdrojem mé zkušenosti svobody.

***

Příklad hry je poměrně instruktivní, protože je dobře známý a jednoduchý; je jich však daleko víc, a to i v opravdovém životě. Bohužel, vně hry už se nehraje “o nic”, pro čistou radost ze hry,  a v důsledku toho podvádět může mít smysl. Životní “vítězství” může být velice výnosné, a tak je člověk v pokušení jít za ním za každou cenu. Tak už Wittgensteinovy “řečové hry” nejsou tak oddělené od opravdového života a vykazují jen některé z charakteristických rysů hry jako takové. I v řečových hrách se jedná o výměnu možností, to, oč se hraje, může však být velice skutečné a dokonce hmotné: výsledek diskuse nebo vyjednávání nezůstává jen v rámci hry, a to se všemi důsledky. Z téhož důvodu není ani skutečný soudce vždycky nestranný a o prosazení jeho rozsudků se musí postarat vnější autorita. Hra nicméně posloužila jako model pro velmi rozmanité společenské instituce, které lidský svět hluboce proměnily. Zmíníme se jen o některých.

Na jedné straně je banální příklad pravidel silničního provozu, právě tak nezbytných jako technických, na němž je ovšem dobře vidět význam kvality pravidel: “Pravidla spravedlnosti jsou sice konvenční, rozhodně však ne libovolná” (D. Hume). Snad jen vzácné záblesky “rytířského jednání” na silnicích ještě prozrazují herní původ této velice nedávné instituce. Nicméně každý účastník může potvrdit právě to, čeho si všiml Spinoza: že absolutní autonomie, absence závazných pravidel, nemá se svobodou vůbec nic společného, neboť jen ničí hru – a s ní i mnoho účastníků.

Ještě závažnější příklad hry doopravdy s důsledky vskutku revolučními nabízí instituce trhu. Naneštěstí se “volný trh” stal bojovým heslem neoliberálů, což komplikuje ne-li znemožňuje střízlivou analýzu skutečnosti. Musíme ovšem trvat na základním faktu, že totiž tradiční trh je společenská instituce, nikoli automatický výsledek individuálních egoismů, střetnutí slepých sil. První krok k trhu, totiž soustředění “kapilární” směny starších společností na jedno místo a předepsaný čas, nutně předpokládá vědomý zásah nějaké autority. V kupeckých tradicích různých společností můžeme najít i zákaz prodeje cestou na trh, zřejmou stopu původního záměru.

Předně jsou tu samozřejmě nezbytné předpoklady, podmínky pro trh vůbec: jistá úroveň blahobytu s přebytky pro směnu, jistá úroveň bezpečí a společenské organizace, včetně nějaké autority, vybavené účinnými donucovacími prostředky – zkrátka nějaká vláda. To jsou ovšem jen předpoklady, podmínky možnosti. Rozhodujícím krokem je soustředění směny. Soustředěná směna především výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že ke směnám dojde a účastníci najdou, co potřebují. Soustředění na veřejné, to jest neutrální půdě, ruší nevýhodu toho, kdo směnu nabízí, kdo prosí – ať je to podomní obchodník nebo hladový člověk. Nadále musí oba výslovně vyjádřit svoji vůli směňovat, oba se musí vydat za příležitostí ke směně někam jinam. Na druhé straně toto soustředění vyrovnává nevyhnutelnou nerovnost postavení: prodavač je zpravidla daleko zběhlejší v jednání, protože se tím živí, kdežto kupci bývají jen příležitostnými účastníky. Podomní obchodník může mít se svými jednotlivými zákazníky snadnou práci, kdežto na trhu mu nikdo není vydán na pospas, může se rozhlédnout a vybírat.

Řekl jsem, že oba, prodávající i nakupující, se musí vydat na trh a tak vyjádřit svou vůli směňovat. Za svou večeři tedy nevděčím řezníkovu sobectví, jak se domníval Adam Smith, nýbrž tomu, že pekař i řezník potřebují mne (moje peníze) právě tak, jako já potřebuji jejich výrobky. Není to tedy žádná “neviditelná ruka”, nýbrž potřeba druhých, potřeba lidské společnosti, která mi obstará moji večeři.  A ovšem veřejný trh jako důmyslná zařízení zvyšující pravděpodobnost hledané směny za podmínek tak rovných, jak jen možno. Soutěživá i kooperativní hra, příležitost k výkonu svobody pro každého.
Základním pravidlem trhu je tedy jeho veřejná povaha: trh je tu pro každého a podmínky směny,, které si vyjednal jeden účastník, musí nutně platit i pro všechny ostatní. Díky tomuto obecnému pravidlu může vzniknou i cena, nejen jako nahodilý výsledek bez důsledků, drobná událost, nýbrž jako více méně obecný a platný ekonomický parametr. Význam této radikální veřejnosti trhu můžeme dnes těžko ocenit, protože prakticky vymizela. Přes všechna provolání ekonomů a politiků, trh už dávno nahradily stálé “kamenné” obchody, stále větší a mocnější, které kladou přístupu prodávajících stále těžší překážky. Odmítavý postoj k trhu lze měřit zavilým odporem velkých výrobců proti jeho brutálnímu rovnostářství. Tak když se člověk dočte, že výrobce X “dává na trh nový produkt”, může si být jist, že udělá všechno možné,  jen aby se otevřenému a veřejnému trhu vyhnul. To je ostatně jediný důvod, proč dává miliony do reklamní kampaně, která má kupující přesvědčit, že se nemají rozhlížet, ale rovnou chtít jeho výrobek.

Jiné technické, ale právě tak prosté jako důmyslné pravidlo silně usnadňuje směnu na trhu. Dá se vyjádřit takto: ceny, jež nabízí prodávající, nesmějí vzrůstat, kdežto nabídky kupujícího nesmějí v průběhu vyjednávání klesat. Obojí musí tvořit “monotónní” řady, jedna nerostoucí, druhá neklesající. Toto na první pohled triviální pravidlo je přesto účinné: je to charakteristická a možná jedinečná ukázka racionalismu veřejného trhu. Představte si, jak by se zjednodušila třeba politická jednání, kdyby při nich platilo něco podobného.
Ponechme stranou spíše technické problémy oligopolu a kartelismu a připomeňme jen jeden: problém účastníků tak velikých, že mohou zpochybnit celou instituci trhu. To je problém sice nedávný, zato tím nebezpečnější, který pozoruhodně představil např. historik Fernand Braudel.? Stará představa trhu počítala jen s více či méně rovnými hráči, jejichž moc byla v každém případě mnohem menší než souhrnná “váha” celého trhu. Během posledního sta let se ovšem vynořili ekonomičtí hráči, schopní ovlivnit trh jako takový a záměrně, tj. strategicky změnit jeho fungování. V posledních desetiletích ohrozil podobný jev např. národní měny, příliš slabé ve srovnání s ekonomickou silou velkých světových hráčů, což mj. urychlilo zavedení Eura. To je tedy problém pravidel hry v celosvětovém měřítku, který zde mohu pouze zmínit.

***

Cílem tohoto skromného příspěvku bylo pouze obrátit vaši pozornost ke zvláštním podmínkám společenského jednání, jednání v rámci lidské společnosti. Aristotelés kdysi pečlivě rozlišil poiésis, soukromé jednání plně zaměřené a vedené nějakým vnějším cílem a účelem, jehož chce dosáhnout, od praxis, veřejného jednání mezi svobodnými lidmi, jehož hodnota tkví aspoň zčásti v tomto jednání samém.? Toto rozlišení nemůžeme dnes úplně přijmout, neboť hranice mezi soukromým a veřejným leží pro nás jinde. Tak patří například trh spíše do oblasti soukromé jako v Athénách, anebo veřejné jako ve středověku? V každém případě je však třeba vědět, že jednání ve společnosti má jiné potřeby než řemeslná, průmyslová nebo i umělecká činnost. Svobodné lidské jednání je vždycky jednání mezi druhými, s nimi, pro ně nebo proti nim, jednání, které na nich závisí – a tedy jednání, které potřebuje pravidla.

Tím jsem se také pokusil přispět k rozumnému řešení známého paradoxu svobody – že není žádná “absolutní svoboda”, což je contradictio in adjecto. Že lidská svoboda naopak vyžaduje osvědčená a pevně ustavená pravidla, která nejenže moji žitou svobodu nijak neomezují, ale naopak umožňují, že “rozumný člověk je svobodnější ve společenství, kde žije podle společného zákona, než o samotě, kde poslouchá jen sebe sama” – a vysvětlují také proč.

Literatura:

Aristotelés: Nicomachean Ethics. Tr. H. Rackham. Loeb Classical Library. Cambridge Mass. 1990. (Česky: Etika Nikomachova. Praha 1997)
Braudel, F. 1985: La dynamique du capitalisme. Paris. (Česky: Dynamika kapitalismu. Praha 2002)
Buytendijk, F.J.J. 1934: Wesen und Sinn des Spiels. Das Spiel der Menschen und der Tiere als Erscheinungsform der Lebenstriebe.
Caillois, R. 1967: Les jeux et les hommes. Paris 1996. (Česky: Hry a lidé. Praha 1995)
Fink, E. 1957: Oase des Glücks. (Česky: Oáza štěstí. Praha 1992)
Fink, E. 1960: Spiel als Weltsymbol. (Česky: Hra jako symbol světa. Praha 1993)
Gehlen, A. 1940: Der Mensch. München 1997
Huizinga, J. 1956: Homo ludens. Vom Ursprung der Kultur im Spiel. (Česky: Homo ludens. Praha 1992)
Sokol, J. 2002: Filosofická antropologie – Člověk jako osoba. Praha.
Spinoza, B. 1670: Ethica ordine geometrico demonstrata. Stuttgart 2002.