Dawkinsův gen a sobectví

Dawkinsovy „sobecké geny“ jistě provokují a někoho dokonce urážejí. To je spolehlivá známka, že nejde o obyčejnou hypotézu nebo vědeckou teorii – ty nás laiky obvykle tolik nevzrušují. Je v ní zřejmě ještě něco víc: nový pohled, který klade nové otázky. Představa sobeckého genu se nás zřejmě dotýká ještě jinak než vědecky – totiž osobně a lidsky. Jako kdyby sahala na bolavý zub. Její vědeckou serióznost a produktivnost posoudí vědci, odborníci. Ale v čem se možná dotýká každého myslícího člověka, to už není vědecká otázka.

To ovšem vůbec neznamená, že by nebyla závažná. Právě kvůli takovým „mimovědeckým“ důsledkům svých teorií byl podezřelý Koperník a byl odsouzen Galilei, kvůli nim se stal darwinismus bojovým heslem, Hitler ani Stalin neměli rádi Einsteina – a ostatně kvůli něčemu takovému se zase Einstein nemohl tak docela smířit s kvantovou mechanikou. Každý z nich totiž sáhl nám lidem na nějaké citlivé místo, na něco, co bychom chtěli považovat za nedotknutelné. Tak Koperník navrtal svým současníkům povzbudivou představu pevné země pod nohama, Galilei zpochybnil zásadní rozdíl mezi nebem a zemí, Darwin zásadní přehradu mezi člověkem a opicemi i konejšivé přesvědčení, že v přírodě se nic nového neděje. A podle Einsteina i obyčejné měření závisí na tom, odkud se měří.

Tohle už dnes víme, všechny ty šoky jsme nějak přežili a bolavých zubů se nakonec vzdali. Neradi, ale co se dalo dělat. A teď se objeví nějaký Dawkins a začne zase vrtat do něčeho, co je pro moderního člověka nedotknutelné čili posvátné: do představy autonomního individua, bytosti „o sobě a pro sebe“, která si sama svrchovaně vládne. Do té se ostatně strefil už před sto lety jiný velký vědec, Sigismund Freud, a dostal také co proto, než se nakonec prosadil. Jenže Freudova věda byla ještě docela měkká a opírala se o obyčejnou lidskou zkušenost vídeňské střední třídy, kdežto Dawkins to bere od podlahy.

Moderní individualismus není jen přesvědčení, nýbrž také program, a to jednak velice přitažlivý, jednak mimořádně úspěšný. Říká, že to hlavní a první, to jediné posvátné je jednotlivý lidský život, svobodná existence autonomního a svrchovaného člověka, která je cílem sama o sobě a kterou nikdo nesmí zbytečně omezovat. A protože to obvykle chápeme tak, že posvátný a nedotknutelný je můj vlastní život a moje svoboda, že já mám svrchovaně vládnout, rádi souhlasíme: komu by se tohle nelíbilo? Na druhé straně se všechny velké úspěchy novověké evropské civilizace – od Descarta a Bacona až po demokracii, moderní právo a ekonomický liberalismus – o tento individualismus nějak opírají a na něm staví.

A najednou někdo začne tvrdit, že je tu cosi, co trvá přes naše hlavy, co jaksi podivně „žije“ ať chceme nebo nechceme, co se nás na nic neptá a dokonce sleduje jakési své – nikoli naše – zájmy. Něco, co nás nejen přesahuje (transcenduje), ale co nás snad přímo zapřahá do „svých“ cílů, kterým chtě nechtě a nevědomky sloužíme. Není to hrůza?

Nechme stranou zřejmé protimluvy Dawkinsovy téze: pokud si „gen“ představuje jako molekulu (a jak jinak?), není vůbec jasné, co může znamenat přivlastňovací zájmeno „svůj“, co znamená, že něco „chce“, a v čem asi může spočívat jeho „sobectví“. To jsou antropomorfismy nejhrubšího zrna, kterým by se každý australský domorodec srdečně zasmál. To ale teď není důležité.

Spíš je zajímavé, že základní Dawkinsova myšlenka by vlastně už neměla nikoho překvapit. Psychologové nejpozději od Freuda vědí, že „já není pánem ve svém domě“, a podle toho dokonce různě pošramocená já celkem úspěšně napravují a léčí. Každý historik ví, jak často lidé hledali a hledají, do kterého mému by se mohli nechat zapřáhnout, aby mohli něčemu velkému sloužit. A biolog přece musí vědět, že co je živé, život nějak dostalo, a to dokonce ne „pro sebe“, nýbrž k tomu, aby jej předalo dál. Život „je“, trvá jen jako předávaný a představa „mého vlastního“ života tedy nedává biologicky smysl.

Objev a růst lidské individuality, duše, má dlouhou a nesmírně zajímavou historii, od Gilgameše a biblických příběhů přes Sokrata a Augustina až po Descarta, Kanta, Hegela a třeba Kierkegaarda. Jen pomalu se jednotlivý člověk, osoba, prosazoval proti různým transcendentním kolektivům, jen váhavě přebíral odpovědnost proti společnému mravu svého kmene či skupiny, a docela nedávno jsme zažili děsivé regresy kolektivního rasového, národního nebo třídního sobectví, které si s jednotlivými lidmi dělalo, co chtělo. A zřejmě jim není ještě konec. Během té dlouhé doby se ovšem změnil také individualismus. Z náročného, přísného postoje, který vyžadoval osobní odvahu a samostatnost, se často stalo docela obyčejné, pohodlné sobectví, jinak řečeno individualismus bez odpovědnosti. A mezi sobectvím individuálním a kolektivním není tak velký rozdíl; někdy si mohou docela dobře hrát do ruky.

Tak se mohlo stát, že z programu individualismu a osobní autonomie, na který byli naši předkové tak hrdí, se pro nás stalo něco jako bolavý zub: tušíme, že s ním něco není v pořádku, a přece – nebo právě proto – těžko snášíme, když se ho někdo dotkne. Tohle, zdá se mi, je jádro pudla, které Dawkins přesně vystihl. Sobeckému individualismu, který nehasí, co ho nepálilo, který stříhá metr do důchodu a rád poslouchá apokalyptické zvěsti o zkažené mládeži a temné budoucnosti, nastavil křivé zrcadlo, „sobecký gen“. Myslíte si kdovíjak jste na to vyzráli a všechno prokoukli, jak racionálně si všechno dovedete zařídit a naplánovat – a vida: ve skutečnosti jste jen nosiči něčeho jiného, nevědomými pomocníky mazaného genu, který skrze vás a přes vaše hlavy nakonec vždycky dosahuje svého.

Zdá se mi, že Dawkinsovo „velké vyprávění“ přišlo jako na zavolanou. Připomíná pár triviálních, ale důležitých věcí, které bychom možná docela rádi zapomněli:

že nejsem na světě sám a svět tu není kvůli mně;

že jsem se tu octl, aniž by si k tomu rodiče vyžádali „můj souhlas“, a že stejně jsou na tom i naše děti;

že „můj život“ mi tak docela nepatří – že jsem ho dostal, abych ho poslal dál;

že každý z nás někam patří a nese odpovědnost nejen za sebe, ale i za svoji společenskou skupinu, národ, vědu, profesi, za svoje – s odpuštěním – mámy: bez nich bychom tu totiž nebyli;

že nejsem a nebudu „pánem a vládcem světa“, ale že nejsem ani pouhý divák;

že si tedy nemohu dělat nárok, že jej někdy celý prohlédnu, přehlédnu a zhodnotím, jestli je pro mne dost dobrý nebo ne;

že vždycky zůstávám spoluhráčem toho velikého dramatu, kde se děje plno důležitých věcí, o nichž nemám ani tušení.
Už jsme řekli, že „gen“ nemůže být sobecký, to je matení pojmů. Sobecký může být jenom člověk, protože také jen on může být nesobecký – například statečný, pravdomluvný, spravedlivý nebo obětavý. To jen Dawkins, popletený redukcionismem, to všechno neuměl říct jinak, než že proti lidskému sobectví postavil nějaké jiné – i když to nedává smysl. Ale je tu jiné nebezpečí. Já sám bych mohl ten ubohý gen zneužít k tomu, abych se ze svého sobectví pokusil vylhat a všechnu odpovědnost shodit na něj: já nic, to moje „geny“. Pak by se ovšem z Dawkinsova vyprávění stala docela obyčejná a pro každou společnost nebezpečná ideologie „vědeckého“ sobectví na druhou, navíc ještě prolhaného. Běda vědě, která by se k něčemu takovému nechala zneužít – a běda společnosti, která by jí to spolkla.